ANO je ANO

Co vše se stane, když něčemu v našem životě nebo někomu řekneme své "ano"? A tím teď nemyslím ano u svatebního obřadu, ale každodenní "obyčejné" souhlasy.

Kdybychom své ano říkali opravdu vědomě,nedocházelo by ke zmatkům v našich životech a pochybnostech o svých rozhodnutích.

Od určité doby neříkám ano když cítím, že to není pravda. Je to těžké, ale paradoxně to změnilo můj život k o hodně jednodušímu. Vyžaduje to nejen neříct ano. Vyžaduje to říct i ne. Ono kouzelné , krátké, ale jasné slovo s kterým máme tolik potíží.

Od té doby, co je moje ano ano a moje ne ne má to se mnou i okolí o hodně jednodušší nemluvě o tom jak moc jednodušší to mám já se sebou. Konec oscarových nominací za neverending series "Já nevím"...Jenomže to věčné nevím už mě fakt unavuje... jenomže nevím co s tím...

Hlavně je to hluboce zakořeněná a generacemi zděděná póza vytvořená především naším strachem, který nám našpetává, že když se nepřídám k ano či ne jsem tzv. v bezpečí a se všemi za dobře (jen se sebou ne). Syndrom "hodného dítěte" v plné palbě! Vidíte se? 

Nebudu lhát. Je to proces a cesta. Především s těmi lidmi, kteří jsou nám nejblíž a taky je to útok na vlastnost "chci všem vyjít vstříc" a bourá to obrovský strach. Tedy alespoň u mě to tak bylo. Důležité je uvědomění, že už vlastně fakt nechci vycházet všem vstříc dop*dele!

Když jsem začala říkat NE bojovala jsem nejprve dlouho s vinou. Protože přece když někdo něco chce, musím letět a udělat to, pomáhat hlavně všem kolem a další a další hezky se tvářící vzorce, které jsou ale ve své podstatě jen sebedestruktivní. Je vždy jen otázka času, kdy to pochopíme.

Pak jsem také prožívala strach,že když odmítnu svým blízkým, ztratím je. Ano, ztratila jsem po cestě životem pár lidí a mrzelo mě to...ale teď vím, že by mě mnohem víc mrzelo mít kolem sebe lidi s kterými musím hrát hry a neustále se bát projevit to co doopravdy cítím.

Nejvíce panická hrůza z prvního NE přichází když to máme říct svým nejbližším.

Nejhorší test mého NE jsem zažila, když jsem musela říct NE své mamce, která tehdy ztratila domov...těžko se to popisuje, ale uvnitř jsem věděla, že by mě to zničilo a jí to vlastně nepomohlo. Možná mě teď soudíte, že jsem necita, ale ne je ne. Jakmile jsem to ustála, asi do týdne potkala svého přítele s kterým se sestěhovali a žili si spokojeně dle svého.

I když svoje blízké milujeme, můžeme jim láskyplně říct ne. A být tu pro ně svým pevným ano.

Takže až to příště přijde, přeji hodně sil k tomu správnému slovu a volbě. Každé ano rozvíjí cestu a každé ne také. A nakonec vše je cesta...takže proč to nezkusit s ano i ne a hravě to zkoumat, no ne? ANO!